Znak Litoměřic
Litoměřice (německy Leitmeritz) jsou městem na soutoku Labe a Ohře v severních Čechách a pro svou úrodnou polohu jsou známé také jako Zahrada Čech. Byly královským městem od roku 1219 a zároveň sídlem biskupství litoměřické diecéze. Litoměřice se tak již ve středověku staly významným správním a náboženským centrem Čech.
Jako všechna města, i Litoměřice se během středověku a počátku novověku potýkaly s hygienickou situací. Vždyť Dlouhou třídou až k Dlouhé bráně protékal páchnoucí potok, do něhož ústily z obou stran od jednotlivých domů páchnoucí strouhy. V nich se v loužích a rybníčcích brodily kachny, husy a vepři. Ovce, kozy a telata se po celý den potulovala a pásla ve všech částech města. Špinavá voda se jednoduše vylívala před dům. Není tedy překvapením, že v tomto prostředí se infekce šířily velmi rychle.
I proto se celou historií line snaha zakládat chorobince, později nemocnice. První špitál v Litoměřicích zřídil v roce 1257 řád kanovníků s červenou hvězdou u kostelíka P. Marie. Začátkem 16.století přešel z majetku křižovníků do majetku města a stal se měšťanským špitálem.
Špitál u sv. Kříže (dnešní stav)
Dalším špitálem se stal objekt na (dnešní) Velké Dominikánské ulici, který byl do dnešní podoby přestavěn v roce 1770. I tento špitál, vlastně chorobinec, byl zpočátku odkázán na milodary, protože městské příspěvky na provoz nepostačovaly. Podle kaple sv. Kříže, která byly jeho součástí od roku 1724, se nazýval špitál sv. Kříže a v provozu byl ještě po první světové válce. Na konci 19. století byl špitál pojištěn u Concordia Reichenberg-Brünner gegenseitige Versicherungs-Anstalt in Reichenberg, jak dokládá požární pojistka z roku 1895 zde a pokladní složenky pak zde.
V roce 1875 byla dostavěna nemocnice v (dnešní) Zahradnické ulici. Celá nemocnice byla umístěna v jedné dvoupatrové budově v níž mělo být umístěno 100 lůžek (čtyři pokoje po třinácti lůžkách, šest pokojů po sedmi, dva pokoje po dvou, a dvě cely pro blázny po jednom lůžku). Plánové kapacity však nebylo z finančních důvodů dosaženo a nakonec bylo realizováno jen osmdesát lůžek. Jediným lékařem byl až do konce století stávajicí městský lékař Dr. Josef Quoika (končil ve svých 83 letech v roce 1896) a ošetřovatelskou péči zajišťovaly tři neškolené ošetřovatelky. Teprve v roce 1897 se v rozpočtu našly prostředky na operační sál, do každého pokoje bylo umístěno umyvadlo, do domu byl zaveden svítiplyn a ve sklepě zřízena koupelna s jednou vanou. Koupelna se až do roku 1907 využívala jen v létě, protože vodu v ní nebylo v čem ohřívat. V té době stál již na zagradě i dřevěný barák, který sloužil jako izolační místnost pro případ epidemie. Že finanční situace nebyla optimální lze ukázat na příkladu při opatření rentgenového přístroje, který byl zakoupen v r.1904. Protože se již nenašly prostředky pro obnovu elektrických článků, byl přístroj zakrátko prodán. O skromných poměrech na počátku stolení hovoří i skutečnost, že primářova kancelář sloužila zároveň jako sklad prádla, lékárna i knihovna. Od roku 1906 byla tato nemocnice zařazena mezi všeobecné veřejní nemocnice první třídy a ročně přijala přes tisíc pacientů. Stejně jako špitál sv. Kříže byla i tato nemocnice pojištěna Concordia Reichenberg-Brünner gegenseitige Versicherungs-Anstalt in Reichenberg, jak dokládá platební knížka z roku 1905 zde a pokladní složenky pak zde.
Během první repubilky se v nemocnici toho příliš nezměnilo a zůstala v jedné budově pod monoprimariátem. Během války nemocnice sloužla jako zajatcká a dále i vězeňská. Větší rozvoj nastal po roce 1945, kdy skončila éra momoprimariátu a začaly vznikat samostatná oddělení.
zdroj:
Šváb, Jan. a kol.: Kapitoly z dějin chirurgie v českých zemích.
https://www.nemocnice-lt.cz/nemocnice/o-litomericke-nemocnici/
Wikipedie