1         Historie pojišťovnictví v českých zemích

Za klíčová data v historii pojišťovnictví můžeme považovat roky 1827 (založení první pojišťovny v českých zemích), 1918, 1938, 1948 a 1989.

1.1         Období před rokem 1827

Potřeba pojištění, zejména požárního byla zřejmá již od středověku. Domy byly stále ještě většinou ze spalné konstrukce (dřevěné, doškové či slaměné střechy apod.) a riziko velkých a hromadných požárů bylo vysoké.

První myšlenka na zřízení pojišťovny v českých zemích vzešla od Jana Kryštofa Bořka v roce 1713, významného českého merkantilistického národohospodáře, který přišel s poměrně podrobným návrhem zřízení požární pokladny pro město Prahu a ostatní královská města. Pojistné měla pokladna vybírat od pojištěných měst v podobě zvýšených daňových odvodů, ale k realizaci bohužel nedospěla.

Změnu stavu chtěla přinést pokroková Marie Terezie, která po svém nástupu na trůn v roce 1740 vydala patent, kterým se zemským vládám doporučovalo, aby zakládaly ústavy, pojišťující proti škodám z požáru. Zřejmě byla inspirována vzorem Německa, kde byly zakládány požární pojišťovny působením státu (tedy veřejnoprávní) již od dvacátých let 18.století. Bohužel narazila na stavovský odpor, který nezlomila ani svým druhým pokynem stavům z roku 1750. I když práce na přípravě pokladny započaly, tak k cíli nevedly a Marie Terezie musela svou výzvu na zemské úřady v Čechách, na Moravě a ve Slezsku směřovat potřetí (1762). Moravští a slezští stavové svůj odpor opírali o fakt, že poddanská stavení jsou stejně v majetku vrchnosti, která pohořelým stejně poskytuje stavební materiál a různé podpory. Navíc argumentovali obavou z úmyslně zakládaných požárů, kdy by „darební“ svá zchátralá obydlí zapalovali a požadovali výstavbu nových po pokladně. Neposledním argumentem byla nemožnost dalšího finančního zatížení obyvatelstva. Naopak česká stavovská „komise v asekuračních věcech“ vypracovala návrh na zřízení sedmi pojišťovacích spolků pro Čechy. S tímto nesouhlasila Marie Terezie, která požadovala jednu pojišťovnu pro Čechy, Moravu a Slezsko, a tak chvályhodná myšlenka opět nedošla naplnění. [Nožička, 1948, s. 112]

Když nevyšly snahy centrální, tak se podařila záležitost lokální. Totiž v roce 1776 vznikla první pojišťovací instituce v českých zemích. C. k. kamerální panství Brandýs n. L. jediné zřídilo pro poddané své r. 1776 pojišťovnu proti škodám z ohně na polních zásobách, nábytku, nářadí a dobytku, která byla ve správě vrchnostenského úřadu a dekretem dvorní kanceláře ze dne 17. září 1777 potvrzena. Pojišťovna tato však brzy zanikla. Podobná lokální událost, bohužel opět s rychlým koncem se podařila až téměř o 50 let později, kde v nasavrckém panství jeho vrchní Jan Kreybig vytvořil vzájemnou pojišťovací společnost, která měla 2089 členů. [Otto, 1893]

České veřejné orgány nadále nebyly v myšlence založení pojišťovny nijak aktivní a podpora pohořelým spočívala ve vydávání tzv. požárních listů. Požární listy opravňovaly pohořelé k žebrotě, pořádaly se v jejich prospěch soukromé sbírky, později jim byly slevovány daně a dostávaly příspěvky z Zemského fondu pro škody živelní. Ten byl založen v roce 1748 při stavovském zemském výboru a fungoval do roku 1819. Tento fond přispíval nejen na škody požární, ale i povodňové, bohužel však poměr náhrady pohořelým většinou nedosahoval ani deseti procent, čili šlo spíše o almužnu než skutečnou náhradu škody. Zajímavá je zpráva účetního rady Františka Hähnela ohledně tohoto fondu z roku 1792, protože na tu dobu novátorsky navrhuje jako opatření ke snížení požárních škod pořizovat z obecních rozpočtů požární stříkačky. F.Hähnel předběhl dobu a hasičský a pojišťovací vývoj v dalších desetiletích ruku v ruce opravdu půjde.

Nejvyšším rozhodnutím císaře Františka I. r. 1798 byly opětně všecky zemské vlády vyzvány, aby podaly návrhy ve příčině zřízení pojišťoven proti ohni. Nejvyšším vynesením ze dne 13. října 1802 vyzvání toto opětováno a zároveň připomenuto, že vylučuje se všeliké donucování a pojištění obmezuje se pouze na budovy. [Otto, 1893] Pohnutky k těmto myšlenkám nebyly jen společensko-etické, ale i ekonomické, snažící se zachovat daňový výnos poddaných.

Protože zemské stavy aktivní nebyly, tak aktivita přišla z mnoha jiných stran. JUDr. František Jindrák [Čech, 1928] uvádí řadu návrhů, které se snažily již na konci 18. století založit pojišťovací ústav:

V roce 1791 císař obdržel dva návrhy z českých zemí na vybudování požární pojišťovny. První byl od pražského písaře Josefa Griessmayera, Norberta K. Vohánky a Antonína F. Puchmayera, kteří navrhovali povinné požární pojišťování, přičemž pojistné částky měly být určeny odborným odhadem. Na povinném přístupu k požárnímu pojištění byl založen i návrh Josefa Schnabela, který býval výběrčím daní v Bezdružicích, lišil jsem však v tom, že pojištěným neupíral možnost stanovit si vlastní pojistnou částku.

Na povinném pojištění byl založen i návrh Františka Adama hraběte z Vratislavů z roku 1798, který navrhoval zřízení požární pojišťovny v rámci celé rakouské monarchie. Podobně jako Griessmayer i zde měla pojistná částka podléhat schválení vrchnosti. To rytíř Jiří z Hőgelműlleru, poručík v pomocné vojenské službě se inspiroval saskou požární pojišťovnou a v roce 1804 adresoval na české stavy návrh zřídit pojišťovnu, opět s povinným přístupem. U českých stavů se s pochopením nesetkal, nicméně ve svých snahách vytrval a o dvacet let později stál u zrodu Dolnorakouské vzájemné pojišťovací společnosti.

Dalším projektem byl podnět mnichovických občanů Antonína Kofera a Františka Malého z roku 1805, kteří mj. naříkají na zlo požárních žebravých listů a zejména námět směřovaný na gubernium od JUDr. Leonarda Stőhra, zemského advokáta, z roku 1813, který v roce 1816 dokonce vydal knižně. V publikaci „Aphorismen, staatswissenschaftlichen, staatswirtschaftlichen und ökonomischen Inhalts“ kromě požárního pojištění píše i o krupobití, vodních škodách, a dokonce pojištění dobytka. Za zmínku stojí ještě podnět na zřízení rakouské požární pojišťovny adresovaný zemskému výboru roku 1822 pohraničním úředníkem Kašparem Glűcksellingem.

Výše uvedené podněty se však u zemských stavů nesetkaly s příznivým přijetím, protože měly obavy ze zvyšování finanční zátěže obyvatelstva, vyčerpaného napoleonskými válkami.

Situace se změnila až po roce 1814, kdy katastrofální požár způsobil škodu před půl milionu zlatých jasně ukázal, že stávající prostředky určené k úhradě škod nejsou postačující k znovuvybudování nemovitostí v původním rozsahu. V roce 1818 sněm království Českého přijal návrh, aby byl zřízen zemský ústav pro požární pojišťování budov s povinnou účastí po vzoru návrhu na zřízení požární pojišťovny pro zemi haličskou z roku 1803. Než však byly vypracovány stanovy této pojišťovny, tak byla tato aktivita zmařena, protože 4.9.1819 byl vydán císařem Františkem I. císařský patent, že napříště mají být v rakouských dědičných zemích zřizovány toliko soukromé pojišťovny.

Sotvaže rytíř Jiří z Hőgelműller založil Dolnorakouskou pojišťovnu (1824), začal společně s augustinianským opatem starobrněnským Fr. Cyrilem Nappem připravovat založení pojišťovny moravsko-slezské, tedy Pospolný ústav pohořelný pro Moravu a Slezsko. Ta byla povolena dvorským dekretem ze dne 13.4.1826, její stanovy císař schválil 23.3.1829, a do provozu vstoupila 1.7.1830.

Paralelně v Čechách existovala podobná aktivita pod vedením nejvyššího purkrabího hraběte Františka Antonína Kolovrat, Josefa Matyáše hraběte Thuna, Františka Josefa hraběte Vrtby, barona Puteani. Jejich snaha byla korunovaná úspěchem a dne 27.3.1827 byly dvorským dekretem schváleny stanovy cís. král. privilegovaného společného ústavu pojišťujícího náhradu za škody z pohoření.

Tímto definitivně v českých zemí skončila doba „předpojišťovací“ a nastalo období dlouhodobého rozvoje pojišťovnictví v českých zemích.

1.2         První pojišťovny českého pojišťovnictví 1827-1860

Založením Cís. král. privilegovaného společného ústavu pojišťujícího náhradu za škody z pohoření (následně známá jako První česká vzájemná pojišťovna) roce 1827 můžeme považovat pojišťovnictví v českých zemích za trvale založené. Prakticky paralelně vznikl obdobný ústav v Brně – Pospolný ústav pohořelný pro Moravu a Slezsko (později známý jako Moravsko-slezská pojišťovna). Ten započal svou činnost v roce 1830.

Kromě dvou výše uvedených ústavů se zemskou působností začali následně vznikat ústavy lokální: v roce 1834 vznikla chebská požární pojišťovna (Egerländer Brandschaden – Versicherungsverein), v roce 1846 pak požární pojišťovací spolky v Liberci a v Oboře u Netolic, r. 1849 v Petrovicích na Písecku a ve Vilsnici-Jílovém u Děčína, 1850 v Rovném u Strakonic v Boru u České Lípy a Vartenberská, r. 1852 v Markvarticích u České Kamenice, r. 1853 v Horní Plané a r. 1855 pro okres Broumovský. [Nožička, 1948, s. 113]

Domácí ústavy tak neměly potřebnou kapacitu uspokojit rostoucí potřebu Čechů, Moravanů a Slezanů. Díky tomu měly prostor pro expanzi pojišťovny zahraniční, zejména vídeňské a terstské. Mezi prvními na českém trhu začaly působit terstská Azienda Assicuratrice (zal. 1822) a vídeňská Erste oersterreichische Brandschaden-Versicherungs-Gesellschaft (zal. 1824). Terst se stal centrem rakousko-uherského pojišťovnictví. V roce 1831 zde byla založena Assicurazioni Generali a v roce 1838 Riunione Adriatica di Sicurtà. Obě brzy působily i v českých zemích, podobně jako mnohé další německé, švýcarské nebo třeba belgické pojišťovny a společně českému pojistnému trhu vládly.

Právě úspěšnost a ziskovost zahraničních akciových pojišťoven vedla české hospodářské elity k myšlence zakládání a rozvoje českých pojišťoven.

1.3         První zakladatelská vlna českého pojišťovnictví 1860-1914

Šedesátá roky 19. stol byly ve znamení velké budovatelské vlny českého pojišťovnictví. Jako první se osamostatnili čeští cukrovarníci, kteří v 1861 založili vlastní Asekurační spolek, v roce 1865 následovala Pražská městská pojišťovna, Vzájemná pojišťovna sv. Floriana v Chebu (1866), Všeobecná pojišťovací akciová společnost „Concordia“ v Chebu (1867). Pak v rychlém sledu následovaly další pojišťovny – Praha, Slavie, Rolnický vzájemně pojišťující ústav, který byl založen pod názvem Vzájemně pojišťovací spolek proti ohni a krupobití prince Benjamina knížete z Rohanů v Brandýse nad Labem a Vzájemně pojišťující spolek proti ohni a krupobití v Plaňanech (všechny 1869), Česká banka dobytek vzájemně pojišťující (1870),  Vzájemně pojišťovací spolek proti škodám z ohně způsobeným v Albrechticích nad Orlicí (1871) a První česká zajišťovací banka (1872). S výjimkou „dobytčí“ se jednalo o úspěšné projekty a pojišťovny a všechny tyto společnosti se staly páteří pojistného trhu pro následující desítky let.

Přesto si „Posel z Prahy“ dnes 13.7.1871 stěžuje, že „jen desetina jest pojištěna u českých ústavů, kdežto devět desetin ještě vězí u cizích, zajisté ne příliš to skvělý důkaz uvědomělosti lidu našeho“ [Nožička, 1948, s. 114].

Zajímavé je, že v šedesátých ani sedmdesátých letech nevznikl žádný ústav na Moravě či ve Slezsku. Příčinou je zřejmě dominance vídeňských a terstských pojišťoven na Moravě a ve Slezsku.

Úspěch ústavů založených v letech šedesátých vybudil pokračování zakladatelské vlny i v roce 1872. V jediném roce vznikají tři pojišťovny, které však do tří let zaniknou: Vltava, banka škody z ohně, krupobití a život vzájemně pojišťující v Praze, Všeobecná česká akciová společnost pro životní a živelní pojišťování, První česká všeobecná pojišťovací banka v Praze.

Po těchto nezdarech usíná zakladatelská vlna na skoro tři desetiletí a až v roce 1899 je založena Koruna, akciová životní pojišťovna. Koruna se tak stává první českou (úspěšnou) akciovou pojišťovnou. V roce 1900 je v Brně (konečně tedy pojišťovna na Moravě) založena Hasičská vzájemná pojišťovna, o rok později jsou založeny dva zemsko-moravské pojišťovací ústavy – životní a dobytčí.

Doposud byly české a moravské pojišťovny zaměřeny téměř výhradně na krytí požárního pojištění, některé na krupobitní, ty specializované na životní. Rozmach dalších pojišťovacích odvětví, tak typický to trend u zahraničních akciových pojišťoven přichází až kolem roku 1910. V roce 1910 je založen sesterský ústav První česká vzájemné pojišťovny, zaměřený na poskytování životního pojištění, a to Česká vzájemná životní pojišťovny. Stejnou sesterskou pojišťovnu v roce 1910 zakládá Pražská městská pojišťovna, a to Pražskou městkou životní pojišťovnu. Ve stejném roce vzniká i první česká speciální pojišťovna úrazová, odpovědnostní a proti vloupání – „Patria“. Další specializovanou pojišťovnou byla v roce 1912 Moldavia, zaměřená na požární a dopravní pojištění. V roce 1913 byly založeny Hasičská vzájemná pojišťovna (v Praze) a Vzájemně pojišťující spolek statkářů a nájemců proti krupobití.

Od osmdesátých let 19. století vznikaly i místní dobytčí pojišťovny, pro které v roce 1910 ustaven zajišťovací svaz v Praze. V roce 1912 v něm bylo sdruženo 129 místních pojišťovacích spolku dobytčích. [Nožička, 1948, s. 114] Mezitím vznikalo velké množství okresních požárních pojišťoven, jejichž zakládaní propagoval Miloš Vojta, český a československý politik a poslanec.

Slibný rozvoj českého pojišťovnictví nakrátko přerušila světová válka, během níž došlo v roce 1915 k ustanovení Sdružení pražských pojišťoven.

1.4         Typy pojišťoven na českém pojistném trhu

Je potřeba zmínit, že od počátku české pojišťovací historie můžeme vysledovat z hlediska právního a hospodářského základu tři základní typy pojišťoven – vzájemné, akciové a veřejnoprávní.

Vzájemné pojišťovny, někdy nazývané svépomocné, jsou postaveny na myšlence vzájemné solidarity, na jejímž základě vzniklo družstevní hospodářství i v oblasti bankovních služeb (tzv. kampeličky) či kooperativních výrobních družstev. Základní princip spočívá v tom, že pojistitel a pojištěný splývá v jedné osobě a vedení vzájemné pojišťovny se skládá ze zástupců těchto osob a veškerý profit či jiné benefity plynoucí z provozování vzájemné pojišťovny se vrací zpět pojistníkům.

Prof. Karel Hermann-Otavský [Čech, 1928] charakterizuje vzájemné pojištění jakožto sdružení se osob ohrožených nahodilým vznikem určité majetkové potřeby za tím účelem, aby potřeba, vzejde-li některé z osob zúčastněných, uhrazena byla společně. Každý z účastníků přispívá poměrnou částkou k úhradě, jež se na ně, jak se říká, rozvrhuje čili repartuje.

Charakteristické pro vzájemné pojišťovny je i to, že pojistné (prémie) je vybírána na počátku pojistného období, nejde však o platbu konečnou, nýbrž zálohovou. V případě dobrého škodního výsledku v daném roce se totiž část pojistného může vrátit (není-li použita na navýšení rezerv) a naopak, byl-li vývoj v daném roce nepříznivý, a nešlo-li škody dokrýt z rezerv, pak mohlo dojít k doměření pojistného.

Akciové pojišťovny jsou postaveny na vztahu pojistitel = podnikatel = poskytovatel služby a pojistník = klient. Akcionáři provozují tuto činnost za účelem dosahování zisku a pojistníci v tomto případě neměli zpravidla žádný vliv na vedení a organizaci pojišťovny. Oproti vzájemným pojišťovnám, kde mohlo dojít na konci roku k doúčtování podílu na přebytku/deficitu, tak v tomto případě jde přebytek (zisk) stejně jako deficit (ztráta) za akcionáři a roční vyúčtování směrem k pojistníkům se tedy nerealizovalo.

Třetím typem pojišťoven na českém území (a tím nejmladším) jsou pojišťovny, které mají nějaký majetkový či organizační vztah s veřejnoprávní subjektem (stát, obec, region apod.)

1.5         Vliv veřejného sektoru do pojišťovnictví

Již v předválečných letech (cca od roku 1907) byla v Čechách i na Moravě diskutována otázka zveřejnění (pozemštění) krupobitního a později též povinného požárního pojištění, ale bezvýsledně.

Literatura

Banka Slavie 1869-1919, Nákladem vlastním Banka Slavie, 1919

Čech Petr a kol. První česká vzájemná pojišťovna (zal. 1827) v upomínku stého výročí, 1928, Praha, 177 s.

Gerber, Karel. „Založení, vývin a dnešní stav Prvního českého c.k. priv. Ústavu ku vzájemnému pojištění proti škodám z ohně a krupobití.“ Vydáno pro zemskou jubilejní výstavu v Praze, 1891.

Král, Eduard. Soukromé pojišťovnictví v teorii a praxi. Knihovna svazu československých assekuračníků. Svaz československých assekuračníků v Praze. 1934

Marvan, Miroslav a kol. Dějiny pojišťovnictví v Československu 1. díl, Vydavatelství Novinář, Praha, 1989.

Nožička, Josef. “Pojišťovnictví v Historickém Vývoji v Čechách a Na Moravě.” Český Lid, vol. 35, no. 5/6, 1948, pp. 112–114. JSTOR, JSTOR, www.jstor.org/stable/42695027

Otto, Jan, Ottův slovník naučný – Čechy – Ústavy pojišťovací. Šestý díl. Praha:, 1893. S. 178–181

Stőhr, Leopold, Aphorismen, staatswissenschaftlichen, staatswirtschaftlichen und ökonomischen Inhalts: Drittes Bändchen, Band 3, Praha, 1817, 304 s., https://play.google.com/store/books/details?id=50ZdAAAAcAAJ&rdid=book-50ZdAAAAcAAJ&rdot=1