1 Historie pojišťovnictví ve světě

Pro trvale udržitelné pojišťovací vztahy bylo nutné mít zajištěné dva základní předpoklady: právní jistotu a schopnost složitějších matematických výpočtů. První kodifikace právních vztahů sice přišla na svět už ve starověkém Římě, ale dnes užívané arabské matematické znaky, které umožnily rozvoj matematických věd, přitom přišly do Evropy teprve na rozhraní 12. a 13. století. Teprve od tohoto období byly splněné nejzákladnější předpoklady pro rozvoj trvale udržitelného pojišťovnictví, nicméně k jeho reálnému naplnění ještě několik set let trvalo.

Přesto však moderní pojištění nevzniklo „z ničeho“, ale během starověku a středověku mělo řadu mělo řadu více či méně vyvinutých předchůdců.

1.1 Předchůdci pojištění ve starověku

První pokusy či jednorázové případy situací, které bychom dnes považovali za pojištění, je možno vysledovat již ve starověku. Zřejmě nestarším jsou poznámky ze zápisů babylónského krále Chammurapiho z cca 19.stol př.Kr. o jakémsi pojištění karavan proti škodám způsobeným lupiči. [Čech, 1934, s. 66]. Židovští majitelé nákladních oslů v Palestině na základě vzájemných úmluv si zajišťovali naturální náhradu za osly, uloupené lupiči či usmrcené dravou zvěří. [Čech, 1934, s. 67]

Ve starém Řecku, jehož demokracie měla tendence ke vzájemnému spolčování, vznikaly různé spolky či instituce, které měly za účel vzájemné ochrany a podpory členů. Zmínit můžeme koinonie (sdružení) obchodníků, jejichž úkolem bylo sanování ztrát na zboží, přepravovaném po moři. Majitelé otroků uzavírali s podnikavými obchodníky smlouvy o náhradu za zběhlé a zemřelé otroky za jednorázový nebo opakovaný poplatek. [Čech, 1934, s. 67]

Podobně ve Starém Římě, můžeme najít situace, které bychom dnes nazvali pojištěním.

Příkladem mohou být různé pohřební pokladny odborných sdružení obchodníků či řemeslníků (např. collegia fabrum – kovopracovníků, lignariorum – dřevodělníků ) či vojenské spolky (typicky sdružující vojáky jedné zbraně či hodnosti (např. tubicines – trubači, aquiliferi – praporečníci). Tato občanská sdružení, která vykazovala známky vzájemného pojišťování, bychom dnes nazvali pohřebními pokladnami. Účastníci vkládali vstupní poplatek spolku, někdy i poplatky pravidelné, a za to dostávali zpět plnění, pokud nastala některá ze specifikovaných záležitostí. Zachovaly se stanovy spolku trubačů třetí legie z roku 203, kdy vstupní poplatek člena činil 750 denárů a za to měl nárok na mj. cestovné při jízdě na moři 200 denárů, odměnu při povýšení 500 denárů, stejně však 500 denárů obdrží pozůstalí v případě smrti vojáka. [Čech, 1934, s. 68-69].

1.2 Předchůdci pojištění ve středověku

Všechna collegia vycházela ze správného předpokladu vzájemné pomoci, nicméně však nevycházela z žádných statistických metod, které by zajistily dlouhodobou udržitelnost těchto spolků. S rozpadem říše římské zanikly. Nicméně nezanikl jejich princip, protože v hospodářském zřízení Gallů a Germánů, kteří Římany ve vládě nad Evropou nahradili, fungovaly spolky či sdružení, nazývané gildy. Podobně jako v Římě existovaly gildy vojenské, kupecké i řemeslné. Kromě funkce náboženské (např. pořádání bohoslužeb), společné právní ochrany či půjček, fungovaly jako vzájemné pojištění pro případ smrti, úrazu či nemoci. Gildy můžeme považovat za předchůdce požárního pojištění. Tzv. požární gildy, které už v 15. století vznikaly v Německu (ve Šlesvicku je zmiňována první gilda v roce 1446), měly za cíl vzájemně podporovat škody pohořelým. [Nožička, 1948, s. 112].

Vývojovým nástupcem gild byly cechy, postavené na základě výsad a svobod řemesel. Ty často zakládaly četné mistrovské a tovaryšské „pokladnice“ či „bratrstva“, jejichž pojišťovací myšlenka byla omezena na oblast podpory v nemoci členů a poskytování pohřebného. Takové podpůrné pokladnice taky byly dávným předchůdcem nemocenského, úrazového a životního pojištění.

Rozvoj finančního systému ve středověku byl brzděn zákazem braní úroků, který církev nazývala lichvou. Středověkou výjimkou potvrzující toto pravidlo byl peněžnický a zástavnický obchod Židů a potom systém rent. Právě pomocí rent se obcházel zákaz poskytování/braní úroků (tedy zásady, že peníze nemohou plodit peníze). Renta byla finanční transakcí, že držitel půdy může dát půdu za její výnos, čili že si může zakoupit či prodat rentu. Proti těmto transakcím církev nic nenamítala, a dokonce za nejstarší dochovanou smlouvu o pojištění doživotního důchodu se pokládá smlouva z roku 1308 mezi opatem kláštera St. Denis v Paříži s arcibiskupem kolínským, který vyplatil klášteru 2400 livrů, aby mu na doživotí platil roční důchod 400 livrů. Mimo to se obě strany domluvily, že pozůstalým bude vyplaceno 1000 livrů (po srážce částek již vyplacených), zemře-li arcibiskup během prvních dvou let [Čech, 1934, s. 72].

Obchod se rentami se stal ve středověku velmi rozšířeným, zejména v obchodních státech, jako byly Benátky, Janov, Florencie nebo Flandry či Nizozemí. Díky jejich archívům známe i procentní sazbu důchodových pojistek, totiž 11-15 % pro jeden život (později došlo k poklesu na 7-8%) a 8 % pro dva životy. [Čech, 1934, s. 72] Zachovaly se v těchto zemích smlouvy o důchodech, které svými náležitostmi ukazují na opravdové pojistné smlouvy. Obdobně fungovalo rentové pojištění v Anglii, s tím že více než jinde v Evropě byla zvykem výplata plnění z renty v naturáliích (např. nárok na bezplatný byt apod.). Výplatě rent byla věnována zvláštní péče, jak je zřejmé z jednoho rukopisu v archívu města Leyden. Úředník státní či městský objížděl dvakrát do roka na sv. Jana a o Vánocích v bezpečném průvodu místa, kam renty byly prodány, a veřejnou vyhláškou vyzýval majitele rent, aby se hlásili o výplatu. [Čech, 1934, s. 73]

Obchod s rentami s sebou přinesl i případy spekulací. Spekulanti pojišťovali mladé zdravé děti ve věku 2-12 let, nechali je lékařsky vyšetřit, a pak kupovali na jejich život vysoké renty. Vzhledem k úrokovým sazbám okolo 4 %, byla renta s poměrem renty ke vkladu mezi 7-10 % mnohem výnosnějším finančním nástrojem. Byť o určení pravděpodobné délky lidského života a z toho vyplývající jednorázové renty se pokusil již kolem r. 200 římský právník Domicius Ulpianus [Čech, 1934, s. 70], tak tento dnes standardní pojistně-technický instrument se pro výpočet rent dlouho nepočítal.

Vyšším stupněm rent se staly tzv. tontiny, které byly také formou doživotního důchodu na základě jednorázového vkladu. Autorem této formy životního pojištění je italský lékař z Neapole Lorenzo de Tonti (1602-1684), podle něhož se tato forma investování pojmenovala. Zabýval se vědecky pravděpodobností délky lidského života a díky tomu předložil v roce 1653 francouzské vládě svůj investiční plán. Měl fungovat jako zdroj státních příjmů Francie. Dlužníkem by byl stát a věřiteli (investory) majetní občané. Navrhovalo se vypsání státní půjčky s tím, že by upisovatelé byli rozděleni do deseti skupin podle věku. Úrok měl být každoročně vyplácen žijícím věřitelům příslušné věkové skupiny. Vzhledem k vymírání souboru by takto stanovený doživotní důchod každým rokem pro jednotlivce rostl. Přerozdělovací proces by pokračoval do té doby, dokud by zůstal naživu poslední věřitel. Tomu by se vyplatil celý úrok. Po smrti posledního člena skupiny by jistina propadla ve prospěch státu a tontina zanikla. [Marvan, 1989 – 1.díl, s. 25] Francouzská vláda ale původní návrh tehdy zamítla. První tontita vznikla až v roce 1670 v holandském městě Kampen. Roku 1689 byly vypsaná první tontina i francouzským parlamentem, kdy pojištění (investoři) byli rozdělení do 14 tříd a získávali výnos 10%. Tato první tontina trvala plných 37 let, tedy do roku 1726, kdy zemřela poslední členka nejvyšší třídy ve stáří 96 let. Do roku 1759 bylo ve Francii vypsáno ještě 7 dalších tontin. [Čech, 1934, s. 74]

Tontiny existovaly ještě v průběhu 19. století a například koncem 19. století přežívaly ještě například v české pojišťovací bance Slavia. Poprvé se zde pracuje s pravděpodobností délky lidského života, která byla v tontinách zastoupena kategorizací věřitelů. Mladší kandidáti měli při vstupu do tontiny delší průměrnou délku života. Proto se mezi věřiteli vytvořily kategorie podle věku, obvykle v rozmezí pět, sedm nebo deset let. Každá tato kategorie se chovala jako samostatná tontina, protože podíl zesnulých věřitelů se převáděl na kandidáty ve stejné věkové kategorii.

Prvky pojištění je možno vysledovat v církevní instituci montes pietatis. Ta měla primárně dobročinný ráz a původně byly zakládány za účelem poskytování levných úvěrů proti věcné zástavě. Postupně však rozšiřovaly svou činnost a jednou z nich byla operace, kterou bychom dnes nazvali jako pojištění věna. Od rodičů totiž přijímaly vklady při narození dcery a rodičům slíbili vrátit 10násobek v případě jejího dožití věku 18 let. Pokud dcera toto štěstí neměla, tak prostředky propadly ve prospěch spolku (alternativně se mohly převést na druhou dceru) [Čech, 1934, s. 76]

Posledním, trochu bizardním instrumentem bylo sázkové pojištění. Hráčská vášeň v 17.století vedla k rozvoji nových zdrojů sázek. Jedním z nich byly sázky na lidský život. Dnes bychom tuto operaci nazvali krátkodobým životním pojištěním. Že se jednalo o rozšířenou aktivitu, dokazuje zákon vydaný v roce 1774 v Anglii. Ten zakazoval uzavírat takové pojištění, kde by se mohl projevit zájem na životě či smrti určité osoby. [Čech, 1934, s. 76]

Na konci 17. století začaly vznikat první požární poklady. Například v Hamburku vznikla generální požární pokladna v roce 1677. Požárnímu pojištění přikládal velký význam i poslední pruský vévoda a první král Fridrich I. Pruský, který inicioval založení požární společnosti pro celé Prusko a v roce 1705 vydal první zákon, který se zabýval pojišťovacími podvody. [Čech, 1934, s. 78.]

Za první „skutečnou“ pojišťovnu můžeme považovat „The Fire Office“, založenou londýnskými kupci v Londýně 7.5.1680 [Nožička, 1948, s. 112].

1.3 Námořní pojištění

Samostatnou subkapitolu si nepochybně zaslouží námořní pojištění, protože celá evropská civilizace vychází z rozvoje Středomoří, kde základním nástrojem transferu osob, majetku, technologií i ideí byla námořní přeprava. Vzhledem k nevypočitatelným přírodním vlivům a koncentraci majetku na každé jedné lodi, a tedy potřebě tento majetek chránit, bylo logické, že námořní pojištění (resp. to co dnes námořním pojištěním nazýváme) bylo velmi důležité.

V historii můžeme nalézt státní a komerční námořní pojištění.

Do první skupiny můžeme řadit například opatření z druhé punské války (3.stol. př. Kr.), kdy stát poskytoval garanci (pojištění) dopravcům, kteří po moři převáželi obilí z Egypta do Říma a zbraně do Španělska. Zde bychom také nalezli první pojistné podvody, protože se nakládalo méněcenné zboží a loď se úmyslně potopila. [Čech, 1934, s. 76]

Do druhé skupiny, tedy komerčních námořních, se jako první vyvinulo pojištění námořní půjčky. To bylo využívané už Babylóňany, Féničany, ale i Řeky či Římany. Pojištění námořní půjčky fungovalo tak, že pojistitel (investor) zapůjčil majiteli lodi určitou sumu. Pokud se loď šťastně vrátila zpět, potom majitel lodi půjčku vrátil s vysokými úroky (24-36 %) [Čech, 1934, s. 77], pokud se loď nevrátila, případně nebyl účel cesty úspěšný, potom majitel lodi nic vracet nemusel. Tyto půjčky, které měly charakter pojištění, protože platby byly odvislé od přírodního rizika prošly vývojem. Když totiž papež Řehoř IX. okolo roku 1230 ve svých Dekretech zakázal námořní půjčky z důvodu lichvářských úroků, tak se investoři (pojistitelé) a přizpůsobili a operaci otočili, aby byla legální. Tedy investor prohlásil, že obdržel od loďaře půjčku splatnou v případě úspěchu námořní plavby.

Námořní půjčky byly původně určené jen na lodi a zboží, teprve později i na lidi (zpočátku jen na otroky, kteří vlastně také byli považováni za věci). První takové rozšířené pojistky znějící i na posádku pochází ze 14.století, přičemž se vlastně jednalo o pojištění výkupného. Pokud totiž posádka byla zajata, tak pojistitel uhradil předem dohodnuté výkupné (ve smlouvě se běžně specifikovala částka maximálního výkupného pro jednotlivé členy posádky, přístavy, na které se výkupné vztahuje a dobu po níž je kontrakt platný). Technicky operace proběhla tak, že pojištěná osoba složila pojistiteli vklad (pojistné), který propadl, pokud se cestovatel vrátil zpět (dnes bychom řekli, že rizikové pojistné bylo spotřebováno).

Výše uvedené finanční transakce měly zřejmé charakteristiky pojištění, nicméně ještě se formálně nejednalo o pojistné smlouvy. Ty se objevily v 14. století. Literatura uvádí, že za první námořní pojistné smlouvy jsou považovány smlouvy z 1347 z Janova [Nožička, 1948, s. 112] či z Pisy z roku 1385 [Čech, 1934, s. 77], které již měly předem placené pojistné za jasně definované riziko. Vzhledem k velikosti rizika se na pojištění většinou podílelo několik osob (dnes bychom smlouvu nazvali jako soupojištění). Kromě Itálie se námořní pojištění brzy rozvinulo i ve Španělsku, Portugalsku, Nizozemsku, či Anglii. Například ve Španělsku bylo námořní pojištění kodifikováno v roce 1435 [Čech, 1934, s. 77]. V Anglii se poskytovatelé námořního pojištění scházeli od roku 1688 v kavárně Edwarda Lloyda a sdíleli si a vyměňovali informace a upisovali pojištění. Lloyds tak nebyl v pravém slova smyslu pojišťovnou, ale sdružením nezávislých poskytovatelů pojistné ochrany.

Literatura

Banka Slavie 1869-1919, Nákladem vlastním Banka Slavie, 1919

Čech Petr a kol. První česká vzájemná pojišťovna (zal. 1827) v upomínku stého výročí, 1928, Praha, 177 s.

Gerber, Karel. „Založení, vývin a dnešní stav Prvního českého c.k. priv. Ústavu ku vzájemnému pojištění proti škodám z ohně a krupobití.“ Vydáno pro zemskou jubilejní výstavu v Praze, 1891.

Král, Eduard. Soukromé pojišťovnictví v teorii a praxi. Knihovna svazu československých assekuračníků. Svaz československých assekuračníků v Praze. 1934

Marvan, Miroslav a kol. Dějiny pojišťovnictví v Československu 1. díl, Vydavatelství Novinář, Praha, 1989.

Nožička, Josef. “Pojišťovnictví v Historickém Vývoji v Čechách a Na Moravě.” Český Lid, vol. 35, no. 5/6, 1948, pp. 112–114. JSTOR, JSTOR, www.jstor.org/stable/42695027

Otto, Jan, Ottův slovník naučný – Čechy – Ústavy pojišťovací. Šestý díl. Praha:, 1893. S. 178–181